Školy jsou ideálním místem pro budování resilience, tedy odolnosti. Čím dříve se děti naučí v složitých nebo nečekaných situacích cítit sebejistě, tím lépe pro jejich duševní zdraví i praktické zvládání života. Nejde přitom jen o konflikty či geopolitické krize, ale i o přírodní katastrofy nebo průmyslové havárie.
Nová zpráva evropské sítě Eurydice nazvaná “Vzdělávání v oblasti připravenosti v Evropě” mapuje nejen, jak se podporuje odolnost dětí a jaké místo zastává vzdělávání v připravenosti v národních kurikulech, ale i vzdělávání učitelstva a zajišťování kvality výuky. Připravenost můžeme chápat jako porozumění rizikům spojeným s přírodními pohromami (zemětřesení, záplavy, lesní požáry), technologickými haváriemi i krizemi způsobenými člověkem – od ozbrojených konfliktů přes pandemie až třeba po dezinformace v digitálním prostoru. Konkrétně se zpráva zaměřila na mateřské školy a první stupně základních škol.
Jak taková výuka k připravenosti může vypadat v praxi? V předškolním vzdělávání to jsou hlavně aktivity zaměřené na základní povědomí o rizicích, ale přiměřeně věku dětí, například prostřednictvím her, příběhů a jednoduchých nácviků. Na základní škole to už je strukturovanější. Děti se učí, jak se chovat před krizí, během ní i po ní, procvičují třeba evakuaci, první pomoc nebo bezpečné chování v různých prostředích.
Jak jsou na tom různé země Evropy?
Výsledky ukazují, že téma připravenosti je v jednotlivých zemí EU zastoupeno tím výrazněji, čím jsou žáci starší. Zatímco v předškolním vzdělávání je toto téma zakotveno přibližně v polovině zkoumaných zemí, na prvním stupni základní školy ho najdeme téměř ve třech čtvrtinách z nich. Česko patří mezi země, které téma připravenosti do kurikula začlenily – a to na obou úrovních. Rámcový vzdělávací program pro předškolní vzdělávání ho zahrnuje v oblasti vzdělávání pro zdraví, rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání pak v rámci občanských kompetencí.
Příprava učitelů je stále slabé místo
V Česku zároveň patříme mezi pouhých šest zemí EU, které mají v přípravě budoucího učitelstva zakotvené požadavky v oblasti krizové připravenosti; jsme tak ve značné menšině. Většina zemí to totiž po svých budoucích učitelských sborech, ať už mateřských nebo základních škol, nepožaduje a tam, kde povinnost existuje, se spíše zaměřuje převážně na znalost národních bezpečnostních předpisů.
Je to poněkud v rozporu s tím, že mnoho škol už toto téma ve svých vzdělávacích programech má. Z toho vyplývá, že to, jak je koncipováno studium pedagogiky na univerzitách a co předepisuje kurikulum ve školách, není ve vzájemném souladu (alespoň v této oblasti). To zpráva rozpoznává jako jeden ze zásadních problémů, na který je třeba se zaměřit.
Do budoucna plánuje rozvoj vzdělávání v oblasti připravenosti přibližně polovina zkoumaných zemí pro předškolní vzdělávání a více než polovina pro první stupeň základní školy. Plány se soustředí zejména na posílení krizového řízení na úrovni školy a začlenění tématu připravenosti přímo do výuky. Jako důležité do budoucna se ukazuje i systemizace toho, jak zajišťujeme kvalitu krizové připravenosti škol. V současnosti se totiž konkrétní podoba mezi různými zeměmi dost liší – od povinných krizových plánů a pravidelných evakuačních cvičení přes inspekční hodnocení až po každoroční sebehodnocení škol.
Zdroje:
European Commission / EACEA / Eurydice, Preparedness education in Europe 2025. https://eurydice.eacea.ec.europa.eu/publications/preparedness-education-europe-2025
Úvodní foto: Pexels