Rozpoznat, co je pravda a co manipulace, bývá čím dál těžší. V době, kdy umělá inteligence dokáže během pár sekund vytvořit přesvědčivý text, obraz i video, se informační prostředí mění rychleji, než na to stíhají reagovat školy, média i společnost jako celek.
Jak odhalit dezinformace? Vyskytují se v nich nějaké podobné vzorec, které by je činily lépe rozeznatelné a je pro mladší generace snazší je odhalit? Na tyto a další otázky jsme se ptali Boba Kartouse, autora knih No Future a Future ON! o budoucnosti výchovy a vzdělávání v kontextu 21. století, idea makera a leadera vývoje vážných digitálních her zaměřených na duševní zdraví a informační gramotnost, který je mimo jiné také mluvčím Českých elfů.
Boba Kartouse můžete vidět také jako jednoho z hostů panelové diskuze: Mladí lidé a jejich role v odhalování dezinformací, která se uskuteční 21.5. 2026 v Institutu Paměti národa.
- Jednou z Vašich činností je také pozice mluvčího Českých elfů. Můžete nám přiblížit, kdo to jsou Čeští elfové a jak vypadá jejich práce?
Jde o občanskou iniciativu, která vznikla v roce 2018 inspirací z Pobaltských zemí a která monitoruje digitální dezinformační scénu v Česku. Nejsme nikým financováni, všichni zúčastnění to dělají ve svém volném čase, na vlastní náklady a s přesvědčením, že boj s informačními a psychologickými manipulacemi je nezbytný pro udržení demokracie. I proto jsme ve své činnosti tak stabilní a vytrvalí. Fun facts: ve vedení jsme napůl ženy a muži, věkové rozpětí je od studentů až po seniory, kromě mluvčích jsou ostatní elfky a elfové anonymní kvůli ochraně jejich soukromí a druhý mluvčí skupiny žije dlouhodobě v Itálii.
- Myslíte si, že je pro mladší generaci snazší odhalit dezinformace?
Z mých zkušeností, které mám posbírané z desítek diskusí na školách a na dalších místech, jsou mladí lidé určitě suverénnější v orientaci v digitálním prostoru, jsou to mnohem sebevědomější uživatelé. Jsou myslím schopni lépe odhalit určité typy manipulací, které tak dobře fungují na starší, například emočně zabarvený text plný zmnožené interpunkce a caps lock pasáží. Netvrdil bych ale, že jsou generelně odolnější vůči manipulacím, které míří přímo na ně. Ostatně se ukazuje, že nemalá část mladých lidí je ochotna uvěřit zjevným nesmyslům, které šíří dezinformačně – populistická scéna například ohledně LGBTQ+ komunity, část mladých mužů projevuje misogynní postoje a daří se také manipulovat ve věci klimatické změny. Výsledky můžeme vidět v preferencích politických stran, které těchto manipulací zneužívají. Zajímavé jsou i radikalizační tendence, které lze také jednoznačně asociovat s mírou agresivity informačně manipulačních obsahů a jejich vytěžováním nenávisti, strachu a frustrace. Jejich největší hrozbou je, že se stávají, kvůli neexistujícímu gate keepingu v informačním prostoru, novým normálem, něčím, co je zdánlivě akceptovatelné ve veřejné diskusi. Jak nedávno na kulatém stole pořádaném Českou radou dětí a mládeže poukazoval přední český odborník na extremismus Jan Charvát (FSV UK), žijeme v době tzv. nihilistické radikality, která není opřena o nějaké vystopovatelné ideologické pilíře. Tím pádem může být neviditelná a odehrávat se někde na skupinových fórech Discordu nebo Telegramu či v prostředí herních platforem.
Je třeba si také uvědomit, že míra zranitelnosti vůči tomuto typu manipulací se v životě může významně měnit a že pokud jim dnes někdo ve věku cca 18 či 20 let nepodléhá, neznamená to, že je ochráněn na celý život. Významně to souvisí s mírou frustrace a se vztahem k okolnímu světu, který se v průběhu života mění. A měnit se budou i okolní podmínky našeho společenského a politického života. Čili no safe age.
- Jak by podle Vás měla být ve školství zahrnuta výuka mediální gramotnosti a kyberbezpečnosti?
Nejsem hnidopich, ale budu rád, když budeme mluvit o informační gramotnosti. Slovo mediální budí zdání, že jde jen o určitý segment v informačním prostoru, přitom dnes jde primárně o platformy sociálních sítí, chatovací platformy, herní platformy. Zejména sociální sítě slouží jako primární zdroj informací a tedy i manipulací a jsou prostředím, které (de)formuje náš pohled na svět. Kromě informační gramotnosti a kyberbezpečnosti bych ještě rád poukázal na fenomén resilience, který se začíná skloňovat nejen ve vztahu k digitálnímu prostoru, ale jako komplexní dovednost odolávat tlaku rychle se měnícího prostředí (technologického, ekonomického, sociálního, bezpečnostního) a stavět i za takové situace na základních demokratických hodnotách. To vše by zasloužilo naprostou prioritu ze strany vzdělávacího systému, ale je naprostá iluze, že by se to odehrálo ve školách. Proto, mimo jiné, vyvíjíme společně s Fakescape hru Debunker, které pomůže školám přemostit absenci kapacit k tomu taková témata pokrýt.
- Je v dezinformačních zprávách nějaký vzorec, který by nám pomohl lépe nepravdivé informace rozeznat?
Dobrá otázka. Ano, k tomu, aby byl takový vzorec rozpoznatelný, je však třeba mít jednak určitou míru znalostí a povědomí o dané oblasti a také dostatečnou orientaci v informačních zdrojích a práci s nimi. To jsou řekněme nějaké racionální prerekvizity. Pak jsou tu ještě osobnostní charakteristiky, hlavně sebereflexe a ochota připustit si to, že se mýlíme (práce s vlastní chybou), dovednost kritického odstupu nikoliv od samotných informací, nýbrž od vlastního, sociálně determinovaného chování, jako je třeba přirozená náklonnost konsensu s těmi, kdo nás přijímají a kdo nás ocení. To je například velký problém sociálních sítí, které dokážou vytěžit velmi efektivně skutečnost, že člověk, který žije v pocitu osamění či marginalizace může snadněji přistoupit na konsensus s určitou skupinou ne proto, že tak bytostně souhlasí s tím, co sdílí, ale prostě proto, že se cítí být součástí skupiny. To souvisí s úrovní všeobecného vzdělání, kam bychom nutně, v souladu s předchozí odpovědí, měli zahrnout i osobnostní rozvoj. Pak je poměrně snadné najít v manipulacích vzorce na základě jejich vnitřní inkoherence, snahy o dezinterpretaci faktů, snahu o vytváření neodůvodněných obav, předkládání nepodložených obvinění konspiračního charakteru, snah o bezdůvodnou polarizaci zdánlivou nesmiřitelností nebo třeba snahu relativizovat rozdíly mezi demokratickými režimy a režimy autokratickými, despotickými či totalitárními. Abych byl konkrétní, tak typická snaha o manipulaci v českém kontextu útočí apriorně na EU jako zdroj všeho zla, ať už jde o imigraci, covid, energetiku, zahraniční vztahy nebo svobodu slova. Tytéž zdroje zároveň – v drtivé většině – relativizují otevřené nepřátelství Ruska, případně se staví na stranu zjevně autoritářských tendencí, které jsme viděli posledních 16 let v Maďarsku nebo které můžeme vidět v USA v současnosti. Netvrdím přitom, že neexistují autentičtí zastánci názoru, že třeba Trump či Orbán jsou demokraté (pár takových lidí bych našel i ve svém okolí), byť je takový názor těžko obhajitelný. Tvrdím, na základě poznatků o fungování dezinformací, že jsou podobné postoje uměle amplifikovány a zneužívány k polarizaci uvnitř demokratických diskursů. Už samotné vědomí této skutečnosti může člověka vést k tomu, aby si podobných vzorců všímal a dokázal je odlišit od oprávněné kritiky statusu quo demokratických zemí nebo EU. Ta je samozřejmě vysoce žádoucí.
- Jak by měla být AI ve školství využívána tak, aby rozvíjela myšlení studentů a ne ho nahrazovala?
AI je mocná technologie, které se nelze vyhnout a studenti jsou většinou mezi prvními, kdo se toho chopí (na rozdíl od učitelů). Je potřeba se s takovou technologií seznamovat a hledat její pozitiva a rizika. My jsme to udělali v experimentu ExploreEdu, který proběhl v rámci širšího programu na digitalizaci vzdělávání pod Národním pedagogickým institutem (https://edurevue.npi.cz/podcasty/mezi-nami-exploreedu). Na práci učitelů, zástupců a ředitelů se ukázalo, že AI jim dokáže významně zjednodušit přípravu, administrativu nebo třeba hodnocení. Zároveň se ukázalo, že při důmyslnějším používání může AI urychlit a zpříjemnit samotnou výuku a že kromě používání k vlastnímu rozvoji vede i k poznávání všech nedostatků, které s sebou vývoj této technologie nese, například halucinace nebo podlézavost. To pak ve finále vede k rozumnému a podporujícímu užívání, nikoliv nadužívání.
Tip za mě: používejte AI tam, kde to ušetří čas a neukusuje to z vašeho kreativního a intelektuálního snažení. Jinými slovy, svoji přednášku si napíšu sám, ale nechám klidně AI udělat z ní souhrn, protože ušetřený čas můžu věnovat něčemu více produktivnímu, ať už práci, nebo lidem kolem mě, nebo třeba pohybu!